Korinka se narodila 28.4.2006 v chovatelské stanici Moravia Kar-Mi v Olbramovicích. Narodila se ve vrhu J a jejím otcem je Yenno v. Huhnegrab a matka je Honey v. Bierstadter hof. Díky její dlouhé srsti ale nemohla dostat průkaz původu proto jsme ji dostali my. Kora je o 4 dny mladší než babiččin kocour Macík, kterého babička dostala jako dárek k narozeninám. Korinku dostal dědeček jako dárek. Všichni tím alespoň trošku zalepili díru v srdci po Britovi. 
Když k nám Korinka přišla, bylo to malé roztomilé čerňoučké štěňátko s bílým flíčkem na tlapce. Jak vyrostla, tak jí černá barva zmizela z části těla a nahradila ji hnědá a bílá. Takže je teď z velké části světle hnědá, černé sedlo a čumáček a bílá náprsenka a zadek jako srna. 
Z Kory se také vyklubal velmi šikovný pes. Já se jí bohužel ze začátku bála, neboť mi bylo 11 let a vždy, když jsem došla na dvůr, skočila na mě hned mezi dveřmi. Trvalo mi skoro dva roky než jsem přišla na to, že mě vítá z čiré radosti - to se děje doteď. 
Když jí byly dva roky, bavili jsme se doma o tréninku Kory - kdo s ní začne chodit na cvičák. Dědeček řekl, že na tohle není, že to přenechá někomu z mladší generace. Nejžhavějším kandidátem byla teta, neboť už trénovala s Britem a s Tebbynkou. Ta to ale také odmítla, už si ani nepamatuju proč. Nejspíš, že měla Tebby nebo že hodně pracovala... Další na řadě už byl jen můj bratr a já. Bratr byl ale mírně líný, nebo si nepředstavoval, že bude trávit tolik času se zvířetem a ne u počítače. Byla jsem tedy zvolena já. I když jsem se s Korou  nekamarádila, souhlasila jsem. 
Když jsem šla s Korou na cvičák poprvé, zrovna tam byl nějaký táborák nebo co. Došla jsem tam s Korou, která měla nasazený košík. Strávily jsme tam nějaký čas a potom mi cvičitelka řekla, ať jí ten košík sundám, protože určitě nic neudělá. Sundala jsem jí ho tedy a opravdu se nic nestalo. 
Tak jsem tedy začala trénovat. Ze začátku mi to asi moc nešlo, ale postupně jsem se učila a seznamovala se s Korou. Nakonec se z nás staly velké kamarádky. 
V nynější době jsme nerozlučné. Vždy, když dojdu k babičce, už mě cítí za vraty a kňučí radostí. Když nejdu rovnou na dvůr, běhá od vrat ke dveřím a čeká, kdy se objevím. Jakmile dorazím na dvůr, skočí na mě hned mezi dveřmi a radostně mě vítá. Poté letí a vyčůrá se, vždy. Poté několik minut kňučí a nosí mi aportky, abych si s ní hrála. 
Než začala Korinka stárnout, chodily jsme spolu na cvičák pravidelně. Dělaly jsme hlavně poslušnost a agility. Občas jsme dělaly i obrany. U obran vždy, když Kora viděla figuranta, šponovala se mi na vodítku. A ta radost, kterou měla, když získala aport. 
U agility to bylo ještě lepší. Kora měla vždy velikou radost, když mohla běhat. Největším problémem bylo to, že nejradši běhala tunel. Takže se mi často stávalo, že jsem Koru poslala na nějakou překážku a ona běžela do tunelu. Kdybych byla více důsledná, mohly jsme jezdit i na soutěže, to jsem bohužel ve svém věku ještě nebyla. 
Když jsme spolu trénovaly, ze začátku jsme jezdily i do KK Zetor, kde jsem byla i 2x na táboře. 
V nynější době je Korinka vysloužilá seniorka. Odpočívává na dvoře, občas zajdeme na procházky a v nynější době jí dělá společnost především Uma s Ančou. Sindynka zemřela už před dvěma lety.